Babice u Rosic
Pověst o vzniku Babic
Za dávných dob, kdy český král Václav I. bojoval se svým druhorozeným synem, markrabětem moravským Přemyslem Otakarem II. o českou korunu, stal se následující příběh.
Po urovnání sporu s otcem se Přemysl Otakar vracel z jižních Čech do Brna, hlavního to města Moravy. Zvolil tzv. znojemskou cestu, místo pohodlnější a používanější cesty olomoucké. Vracel se domů pozdním létem roku 1253. Jeho vojsko bylo již dlouhým pobytem v boji unavené. Nikomu nebylo proto divné, že jeden z jeho nižších velitelů pán Boleslav z Borů z celou svou 30-ti člennou družinou požádal markraběte o propuštění z jeho služeb, že si chtějí založit novou osadu.
Markraběte pánu Boleslavovi z Borů poděkoval za službu a propustil jej. Celá družina se po krátkém rozloučení vydala na sever a po krátké jízdě lesem, se jim z malého vršku, kde odpočívali a napájeli koně ze studánky, naskytl úžasný pohled do mělkého, ale dosti postranného údolíčka, kterým protékal potůček vyvěrající ze zmíněné studánky. V údolí byl zbytek mohutného kmene dubu, se dvěma posledními větvemi a pohled z návrší při zapadajícím slunci za obzor vypadal, jako by chtěl zbytek stromu přijmout do své náruče. Muži dlouho nemohli odtrhnout oči na nezvyklý obraz údolíčka. Mlčení přerušil až pán Boleslav: „Vypadáš jako stará babice, ale svýma rozpaženýma rukama vypadáš velmi přívětivě, jako by jsi nás pozvala pod svoji ochranu. Budiž! Přijímáme tvoje pozvání.“ A rozjeli se do údolí.
V údolí kdysi stál mohutný dub, který stářím uschl, uhodil do něj blesk a suchý strom začal hořet. Hořící padající koruna srazila pod sebou dvě menší lípy, které se vyvrátily i s kořeny a vytvořily malý rybníček, plný průzračné, čisté vody, plný ryb a kolem něj bylo plno stop od lesní zvěře. Padlé lípy vytvořily přirozený úkryt pro celou Boleslavovu družinu, která se zde hned chystala přenocovat. Kolem rybníčku bylo stavebního materiálu dost a brzy kolem něho vznikla malá útulná osada. Po dlouhá léta se této osadě říkalo „U babice“. Rybníček je zde do dnešních dnů, i když už nemá tak čistou a průzračnou vodu. Zbytek mohutného kmene dubu časem ztrouchnivěl a zmizel, zůstal jenom název přívětivé a vítající osady s pracovitými lidmi – BABICE. Lesů na západ od osady se dříve říkal Na bábě, nyní zkráceně Bábě.
O permoníkovi Kubovi
V Babicích žil jeden chudý havíř. Jmenoval se František. Lopotil se od východu slunce až do jeho západu. Práce v dole byla těžká a namáhavá. Jak býval rád, když vydělal za den tolik krejcarů, aby uživil celou svou početnou rodinu se starými rodiči jeho manželky. Svým dětem vždy říkával: „Když vám nemohu nic jiného dáti, dám vám alespoň dobré vychování. Naučíte se milovat Boha, podle jeho vůle žíti a pilně pracovati, pak se v životě neztratíte.“
I zželelo se dobrému duchu dolu – permoníkovi Kubovi. Byl již starý. Na hlavě nosil velkou červenou čapku, na nohou měl červené střevíce do špičky. Byl malé postavy, vousy až na zem a jmenoval se Kuba Maček. Jednoho dne, když František se v potu tváře pachtil na svém pracovišti a moc se mu nedařilo, přišel za ním Kuba a říká:“ Když ti pomohu, dáš mi polovinu své mzdy.“
František se dlouho rozmýšlel a na konec souhlasil. Dobře udělal. Práce se jim spolu dobře dařila a ukázalo se, že permoník pracovat umí. Také naučil Františka různým fíglům, jako je například kudy vede uhelná žíla, kam kopnout, jak zabezpečit pracoviště proti jeho zborcení a jiným důležitým věcem. V den výplaty se František a Kuba dělili, až jim zbyl jeden krejcar. František nechtěl Kubu rozhněvat, tak mu krejcar dal. Kuba do okamžitě poznal a rozzlobeně mu řekl:“ Chci polovinu a ani o krejcar více!“ Co měl chudák František dělat. Vzal proto sekyru a rozťal krejcar na dvě poloviny. Když Kuba poznal jeho poctivou povahu, bohatě jej odměnil. Od té doby se počalo havíři Františkovi dařit, ale nezpychl. Chodil pořád pracovat, učil své děti poctivosti a bohabojnosti. Ani na Kubu nezapomněl. Ten byl vždy vítán ve Františkově příbytku. Byl kmotrem všech jeho vnuček a vnuků. Po Františkově smrti zmizel i jeho dobrý permoník Kuba.
